Galerie na cestách

Školní "Galerie na cestách"

Informace o škole - Galerie na cestách

Napsal uživatel Hamplová Vladislava

Výstava pana Štěpána Neuwirtha od 23. 11. 2010

 

Jsme odborná škola technického zaměření, ale s významným podílem humanitního vzdělání. Na škole je tedy již druhým rokem Galerie na cestách a v letošním roce dokonce vznikl i divadelní klub Thália.

Naše výstavy jsou koncipovány tak, aby vhodným způsobem doplnily výuku ve škole, ale také, aby přiblížily regionální osobnosti.

 

Po výstavě věnované motoristickému mistrovství Karla Lopraise, rodáka z Ostravy, je zde další regionální osobnost, a tou je pan Štěpán Neuwirth z Polanky nad Odrou. Pan Neuwirth, je člověk všestranných zájmů, které však mají jednoho společného jmenovatele, a to je příroda.

Je publicista, spisovatel, byl mluvčím fakultní nemocnice, je rybář, myslivec, ale především je to člověk, která má hluboký vztah k přírodě.

 

Krásným vyznáním krajině Poodří je lyrická próza s názvem Vyznání krajině. Knihu ilustroval Ludvík Kunc, který po dlouhou dobu působil jako výtvarník ZOO Stromovka.

Pan Neuwirth napsal řadu knih a většina z nich je inspirována přírodou. Dokonce i pohádky, které napsal pro svou vnučku, jsou o přírodě. Jako mluvčího fakultní nemocnice ho však oslovily také příběhy lidí, a tak vznikla kniha Tep nemocnice.

Činnost pana Neuwirtha je velice různorodá.  Štěpán Neuwirth se intenzivně věnuje otázce ochrany přírody, poukazuje na stále se zhoršující stav životního prostředí. S odpovědností jemu vlastní žádá nápravu, zásah, zastavení devastace. Síla a elán, který věnoval ochraně přírody je pomalu střídán skepsí, protože současný trend hodně o přírodě hovoří, ale málo pro ni skutečně dělá. S klidným svědomím se obětuje vzácná orná půda, zastavuje volná krajina, ubírají se životní biotopy volně žijícím živočichům a planě rostoucím rostlinám.  Ale člověk je součástí přírody, ne jejím pánem. Kam kráčíme? QUO vadis?  Svědomím národa, tak zní název výstavy a je to název výstižný.

Výstava je rozdělena do čtyř celků, v nichž se představuje Štěpán Neuwirth jako publicista, spisovatel, ekolog i myslivec.

Druhá část výstavní síně pak volně navazuje na vztah k přírodě, a to fotografiemi Františka Hajnyše a miniexpozicí z přírodovědných sbírek Ostravského muzea.

 

Každý kraj, region má své rodáky, kterých si váží pro jejich celoživotní práci. Pan Štěpán Neuwirth patří mezi regionální spisovatele, o kterých se sice na školách neučí, ale jejichž jméno a práce je nerozlučně spjata s tímto krajem a tato malá výstava je upřímným poděkováním za jeho celoživotní práci.

 

 

Monsieur DAKAR - 14. 4. 2010 

LOPRAIS TATRA DAKAR - Myšlenka pozvat slavné automobilové závodníky do naší školy vznikla již loňského roku. Naplnit ji bylo však velmi složité, protože pracovní čas obou závodníků je plně vytížen a stěží jsme hledali vhodný termín.
Mezi závodníky Rallye Dakar se o Karlu Lopraisovi hovoří s velkou úctou, protože se velmi výrazně zapsal do historie motoristického sportu a patří mezi nejúspěšnější a nejzkušenější jezdce dálkových soutěží. Kdo se orientuje v Rallye Dakar, ví, že ten, kdo se pustí do pouštního marathonu, zaslouží obdiv a uznání. Jsou to lidé, jsou to hrdinové, jsou to i dobrodruzi, kteří chtějí něco dokázat a k tomu potřebují nejen odvahu, velkou zkušenost, ale také i kus štěstí a odměnou je pak dojet až na břeh Růžového jezera senegalského Dakaru.
Dakar vyslovují závodníci s posvátnou úctou, protože je to cíl spojený s nádechem tajemna a mystičnosti. Pro všechny je to nekonečně vzdálený cíl jejich boje s pouští. Boj, který je dlouhý tisíce kilometrů africkou pustinou. Při soutěži většina účastníků nemyslí na nějaké pořadí, jejich jediným přáním je dojet do cíle. Karel Loprais si k tomuto přání přidal další cíl -  dojet jako vítěz.
Karel Loprais, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm to dokázal.  Svůj sen změnil ve skutečnost.
Zúčastnil se celkem 19 soutěží rallye. Na Rallye Dakar a získal 6 x dakarské zlato, 4x. dakarské stříbro a jednou dakarskou bronz. Tyto úspěchy ho nominovaly na nejúspěšnějšího závodníka světa a právem mu patří oslovení MONSINEUR DAKAR. To však nejsou všechna vítězství v automobilových závodech, protože se zúčastnil řady dalších, ze kterých si rovněž přinesl stříbro a bronz.
Poprvé startoval na Dakaru v roce 1986. Za tuto dobu zná každý kámen, všechny barvy pouště i chuť písku. Afrika se stala jeho závodnickým domovem.
Jeho jméno je celoživotně spojeno s TATROU. Nedá na ni dopustit. Z kabiny TATRY se dívá i na tento svět. Tatra je spolehlivá, rychlá, Tatra je prostě Tatra a jako je Karel Loprais král mezi závodníky, pak Tatra je královna mezi auty.
Jako člověk je Karel Loprais  velmi skromný a při prvním setkání působí uzavřeností. To je jen ten vnější pohled. Jeho oči, úsměv a nečekaná poznámka prozradí, že je to ryzí člověk, velmi cílevědomý, vyrovnaný, který ví, co chce.
Loprais je sportovní legenda, ale je živá a aktivní štafetu závodníka převzal jeho synovec Aleš. Již za krátkou dobu svého závodění dokázal, že hodlá kráčet ve šlépějích svého strýce. Během tří let soutěžení již získal 2 x bronz. Je cílevědomý a velice schopný mladý muž. Ví přesně, co chce, je to přece Loprais. Navíc vždy usměvavý a při jednání velmi příjemný, vstřícný a spolehlivý. Karel Loprais si vybral nejlepšího nástupce.
Třetí v pořadí je Milan Loprais, manažer týmu, který sice nesoutěží, ale má zodpovědnost za celou přípravu i zdárný průběh soutěže a práci týmu mimo vlastní soutěžení.
K týmu Loprais však patří celá řada dalších spolupracovníků štábu, kteří se svou prací podílejí na automobilových vítězstvích.
Naše výstava je jen zrnkem písku v pouštní cestě Rallye Dakar. Má dvě části. Ta první seznamuje s historií soutěže, trasami i problémy, které během soutěže vznikají a nejsou to jen problémy technické, ale také nebezpečí terorismu, dále soutěžní tým, přípravu a vývoj soutěžních aut. Velká část je také věnována záběrům z náročných terénních podmínek. Lze si také prohlédnout vítězné ceny, ale i sportovní oblečení, publikace a propagační materiály. Druhá část je věnována vývoji a historii závodu TATRA Kopřivnice a včetně ukázky některých modelů kopřivnických vozidel.
Výstava ve školní „Galerii na cestách“ potrvá do poloviny června 2010.

Obrázky jsou ve fotogalerii na webu školy

 

Dne 13. ledna 2010 se uskutečnila vernisáž výstavy s názvem
„Barevná fantazie“.

Autorkou této výstavy je slečna Miroslava Milatová.
Výstava je zaměřená na kreativní tvorbu s textiliemi. Zobrazuje barevnou fantazii autorky promítnutou na různé textilní materiály.

Miroslava Milatová vystudovala obor zaměřený na reklamu a propagaci. Zkušenosti a dovednosti nabyté při studiu jí daly základ pro vypracování vlastního stylu své tvorby, který se nadále vyvíjí a zdokonaluje.
Svou tvorbu nejprve zaměřila na práci s hedvábím, především na šátky. Později rozšířila svou tvorbu i na jiné materiály, jako například bavlna. Používá různé techniky a materiály, které se vzájemně doplňují. Autorka je v tomto oboru prozatím amatérkou a její tvorba je jí spíše zábavou a relaxací.

Její nejbližší okolí si však její tvorbu natolik oblíbilo, že se její výrobky staly oblíbeným námětem pro nejrůznější dárky k mnoha příležitostem.

Ve dnech 13. 1. 2010 – 31. 3. 2010 jsou její výrobky vystaveny v naší Galerii na cestách.

Ukázky tvorby ve fotogalerii na webu školy.

 

Dne 23. 11. 2009 se uskutečnila vernisáž první výstavy školní „Galerie na cestách“ s názvem

„Tmavomodrý svět“.

 Není také náhodou, že téma naší první výstavy je spojeno s cestováním. Cestovatelkou a autorkou fotografií v jedné osobě je paní Mgr. Ing. Svatava Horáková, kterou bychom Vám rádi krátce představili.

Od dětství se věnuje fotografování, které ji provázelo při studiu geologie i ve volném čase. Fotografování využívá i ve své právnické praxi, a tak se postupně z amatérky stala profesionálka. Vedle fotografování jsou jejími zálibami sport, zejména lyžování a potápění, se kterými souvisí také cestování.
Navštívila např. Uzbekistán, Kanadu, US Virgin Islands, Egypt, Španělsko, Francii, Německo, Itálii a řadu dalších zemí.

Touha zachytit nejen krásu a kouzlo okamžiku, ale i trvalou vzpomínku na místa, která navštívila, ji vedla k fotografování nejen na souši, ale také pod vodou. Snad nejvíce Svatavě Horákové učarovala korálová moře.

Tato výstava je souborem fotografií Rudého moře. Z geografického hlediska je Rudé moře vnitřním mořem Indického oceánu. Je asi 2000 km dlouhé, 350 km široké a maximální hloubka je 3 039 m. Krása podmořské fauny a flóry činí z tohoto korálového moře jedno z nejnavštěvovanějších míst na světě.
Prostřednictvím 15 fotografií, které autorka vybrala pro tuto výstavu, nahlédneme do kouzelného podmořského světa i my.

Fotografie jsou ve školní Galerii na cestách k vidění do 10. ledna 2010.

Ukázky ve fotogalerii na webu školy.

Výstava  Železnice od páry  k elektřině

Zahájení výstavy 7. dubna 2011 - ukončení listopad 2011

Nápad uspořádat výstavu zazněl od  studentů EPE4, když slavila úspěch výstava Loprais-Tatra-Dakar. Právem namítli, že naše škola není jen školou, kde se studují  automobilové obory, ale také obory železniční dopravy. A přidali ruku k dílu.

Výstava vznikla z iniciativy našich studentů Michala Štrůblíka  a Pavla Sovičky z EPE4,  k nimž se přidal i Marek Kováč z EPE2. Je třeba dodat, že na zpracování výstavy se výrazně podíleli i odborní učitelé, Marie Verčimáková , Iveta Martinásková, Marek Ivančo , Andrea Chromíková, Věrka Ciompová a  mnoho hodin na přípravě se mnou strávil i Tomáš Pščolka. Naši práci bedlivě sledoval i ředitel školy a také přidal ruku k dílu a nelze zapomenout ani na zástupkyni ředitele Pavlu Žákovou., která, když bylo potřeba také pomáhala. Jsme vděční za každou pomoc, protože výstava se rodila  v našem volném čase.
Materiály jsme získávali různě, něco je ze soukromých archívů našich studentů, pomohl i  pan Zátopek – kurátor kopřivnického muzea, který nám poskytl archívní fotografie Ferdinandovy dráhy, modely  Ferdinandky zase poskytlo Národní technické muzeum a je zde zastoupena i část Sičovy drobné železnice, na níž naši studenti jezdí.
Velké poděkování také patří  podniku Cargo Ostrava  a SŽDC, kteří nám poskytli nejen výstavní exponáty moderní zabezpečovací techniky, ale zprostředkovali důležité  kontakty a  velmi aktivně byli nápomocni při realizaci výstavy. Prostě řečeno, bez kolektivní práce by tato výstava nevznikla, a proto bych ráda moc a moc všem poděkovala.

Několik slov na úvod…..

 Lokomotiva tiše oddychuje a rozsévá kolem sebe oblaka jemného dýmu. Muži v montérkách kolem ní obcházejí a láskyplně ji ošetřují. Maznicemi s dlouhými hroty zalévají ojnice a písty, umouněnýma rukama s klíči dotahují ocelové matice. Voda v kotli tiše klokotá, ventily odfukují, jemně přede kompresor. Mašinka je spokojená. A lidé také. Parní mašinky je okouzlily, pevně se vryly do jejich srdcí.
 Už jako malé děti je vždy okouzloval vláček, svou první mašinku mají pečlivě uschovanou vedle autíčka, medvídka a první knížky. V krabici pod postelí tiše odpočívají vzpomínky na dětství. Dnes jsou to mladí lidé, kteří již mají kus svého života za sebou a čekají na svou první životní zkoušku – maturitu. Mašinky z dětství je však provázejí stále, jen se s nimi setkávají v podstatně jiné podobě – již dávno si s nimi nehrají, ale studují je a v budoucnu se jim práce na železnici stane povoláním. Ale jakkoliv je okouzlují všechna ta moderní vozidla railjetem počínaje a Shinkansenem konče, ani takový výkřik technického pokroku nemůže překonat lásku k parním mašinkám.
 Říká se, že „stará láska nerezaví“ a platí to i v tomto případě. A tak i ve chvílích, kdy někteří z oněch šťastlivců, co si ponechali kus dětské duše, obsluhují moderní lokomotivy v čele dálkových expresů, sní někde v podvědomí o ohmataných ovládacích pákách svých parních miláčků, z nichž jen málokterý se nepyšní svým jménem, které někdy nebývá nahodile vybrané, ale nese jméno jeho první lásky
 Ve volných chvílích se ke svým ocelovým láskám vracejí a nezřídka i se svými rodinami. S pýchou ukazují nejen lokomotivy, ale i celé zákulisí, normálnímu smrtelníkovi často unikající – počínaje ručním zvedákem pro nakolejování, přes vodní jeřáby, ale i obyčejná vědra, až po nezbytnou lopatu, která vždy dokázala spolehlivě otestovat i fyzickou kondici obsluhy.
 Když jsem projevila zájem o svezení na parní lokomotivě přímo v království pana strojvůdce, dostalo se mi podmíněného souhlasu - jedině, pokud přiložím ruku k dílu a budu přikládat, což není žádná sranda. A tak jsem souhlasila – nejen proto, že mám ty ocelové supící krasavice ráda, ale hlavně proto, že si vážím lidí, kteří dokážou pro svou druhou lásku tolik obětovat. Nehledě na volné dny víkendů či svátků opouštějí brzy zrána své domovy, aby s východem slunce roztopili naleštěný kotel a připravili lokomotivy pro rozdávání radosti a krásných zážitků i druhým. A když se potom v dálce ozve zahoukání podbarvené svistem píšťaly a čekající na peronu spatří první obláček dýmu, není pochyb o tom, že pohlazení po duši se dostane oběma stranám.
Čím to je, že parní lokomotivy přitahují pozornost dospělých i dětí všude, kde se objeví? Je snad tajemství kouzla skryto v tom, že jsou přesně takové jak vypadají – silné, rychlé, výkonné? Už na první pohled odpovídají představám o zhmotnění síly. Mohutný parní stroj, válce s jednoduchým klikovým mechanismem, stoupající oblaka dýmu. Skutečně - není divu, že vzbuzují úctu na první pohled.
Je dobře, že stále máme možnost setkat se s poselstvím našeho dětství, ale stále častěji spíše s poselstvím našich otců a dědů, jež nám jako nesmrtelné posílají napříč stoletím. A někteří z nás – jako za starých časů – tajně položí na koleje drobnou minci či hřebík, aby pod koly párou syčícího stroje cinkly téměř zapomenutou ozvěnou časů, kdy jsme běhávali a lehávali na travnatých náspech a snili o dalekých krajích, kam se určitě vypravíme až budeme velcí.
Kdysi dávno jsem dostala suvenýr, maličkou mašinku, jíž stačí zmáčknout komínek, ona zapíská... - je to už hodně let, ale mašinka stále  vydává ten typický zvuk šššššš…, húúú…, písk... A tak vždycky, když se chci vrátit a  ponořit do světa vzpomínek, zmáčknu komínek...

A ještě několik slov na závěr:
Na úplný závěr bych dodala, že nejsme výtvarní profesionálové, jsme si vědomi určitých rezerv, ale výstavu jsme realizovali s upřímným srdcem a vztahem k mašinkám.